Přidat odpověď
Jak - no právě - mám vlastní, opečovávané dítě, sice v neúplné rodině, a milované matkou i otcem i všemi příbuznými. Přesto na to, že by ve svých 13 a něco letech bylo ochotné neudělat scénu, když se jede na výlet, můžu většinou zapomenout. Pak jí to třeba i dodatečně dojde, někdy se omluví, jindy ne, ale prostě tohle je něco, co mě může štvát, ale projevy úcty z puberťáka nevykřešu, to nejde, ani je křesat nehodlám. Seknu jí, když překročí čáru, když svoje projevy přežene, ale ani tak nečekám, že se to příště nestane zase.
Myslím, že to jsou věci, ke kterým člověk s těma vlastníma, u kterých víš o všem od prvního pláče až do dnes, dojde vývojem. S nevlastníma tam ten vývoj chybí, zakladatelka do toho vpadla v podstatě rovnýma nohama a hned má čelit tomuhle - jako, nic příjemnýho, to rozhodně, ale myslím, že když si člověk nebude vytvářet maximalistické představy a cíle, bude méně zklamanej.
Předchozí