Asi bylo myšleno, že pokud to nevyřešíš, přeneseš tu frustraci jednou (třeba v jiné podobě) na svoji dceru. A to je dost možný a dost častý.
Ale nemyslím, že by na to byla nutně potřeba psychoterapie. Myslím, že by pomohlo, kdyby ses prostě dospěle vymezila, jak už tu bylo psáno.
Jinak vezmi si to třeba z pohledu Tvého dítěte. Chodí k vám babička, která neustále ryje do maminky, říká jí ošklivé věci, a maminka si to nechá líbit. Jaký model z toho to dítě bude mít? Že je normální nechat si srát na hlavu, nikdy se neohradit a pak se o samotě užírat. Když na to přijde, asi bys nechtěla, aby si Tvoje dcera jednou taky nechala takové chování líbit a trápila se jako Ty, ne?