Mám to obdobné a přesto že jsem byla prakticky zcela soběstačná od 16ti let, nikdy mě kritizovat nepřestala. Nemůže se za mě stydět, mám rodinu, zázemí, hodného muže, nevisím jí na krku, pracujeme - vyděláváme oba, syn je slušně vychovaný (bych řekla), když něco potřebují, vědí, že jim rádi pomůžeme, když od ní něco potřebuju, tak jen výjimečně drobnosti (chvíli pohlídat syna...), stejně se jí nikdy nezavděčím, mám pocit, že mě spíš trpí. Za to brácha, který je na ní drzý, až sprostý, fláká se, pořádně nedělá nic....na něj nedá dopustit...nechápu
. Nejvíc mě zranila, když jsem jí říkala, že bych po maturitě chtěla zkusit jít ještě dál na vysokou, tak mi řekla, že teď je řada na bráchovi (nikdy nestudoval a ani nechtěl) a že si myslí, že on toho měl v hlavě vždycky víc než já.
Je to už snad 15 let, ale nezapomenu na ní nikdy.
Asi se tak ty matky musí prostě brát.