Dokud jsme se pokoušeli přesvědčit syna, že má jako spořádané mimino spát v postýlce. Přesvědčil nás o opaku někdy kolem půl roka. Měli jsme ho půjčený a nějak moc na něm nelpěli a pochopitelně ho zapomínali vypnout, takže docela častý alarm . Skutečný poplach nastal jednou v noci, vstala jsem, ňuchla do syna a on dýchal a spal dál. Muže to nevzbudilo . U dcery vůbec, ta spí odjakživa s námi v posteli. Akorát první noc to byl takový čerstvý zázrak, že jsme k ní přikládali ucho, jestli dýchá, ale pak jsme se s ní sžili, jsme stále v kontaktu. Tvůj strach je takový umělý - způsobený tím, že něco takového vůbec existuje. Jistě to má opodstatnění u předčasně narozených nebo nějak nemocných miminek, ale u zdravého dítěte je to spíš na škodu, jelikož vedlejším produktem je příliš úzkostná matka