Synovy byla tahle dg potvrzená až v sedmi letech, byť já jsem o ní byla přesvědčená už dávno před tím. V těch sedmi letech už jsme nejhorší měli za sebou, syn přeskočil první třídu jako nadané dítě.

Reakce babičky jako přes kopírák .

O AS jsem okamžitě informovala učitelku v ZŠ, tam to vidím jako důležité, půjčila jsem jí knihu, byla moc ráda, moc jí to pomohlo k další práci se synem. Bylo nám doporučeno vydržet bez asistenta, díky fantastické učitelce syn už měl první dva roky za sebou, byť to byl po sociální stránce nářez.
V ZUŠce učitelka celou dobu neví, na gymplu ze začátku taky ne, po půl roce mi třídní sama opatrně říkala, jestli náhodou..., poznala to, protože má podobného syna. Ostatní učitele jsem neinformovala, ani spolužáci nevědí, úlevy nepotřebuje. Je možná za podivína, ale tolerují ho, má blízké kamarády, nechávám na něm, co jim řekne a co ne.

Přistupuju k tomu tak, že to netajím, ale neříkám každému na potkání, jen když mám pocit, že by to dotyčný měl věděl, aby lépe pochopil. Když byl malý, měla jsem potřebu informovat okolí větší.