Mám stejnou zkušenost jako Kamisi:
cituji: vlastně první tři roky se ve škole neučil vědomostem, ale sociálnímu chování, a to doslova. Měl ale velké štěstí na učitelky.
Bylo to ale také k něčemu dobré, protože učení ho nezatěžovalo a měl prostor se učit ovládat v situacích, které ho rozčilovaly, jako třeba vyrušování dětí atd...


Jinak každopádně bych informovala učitelku a stejně momentálně nevíš, jak se bude syn ve škole chovat, takže bych se ze školou domluvila, že prostě nastoupí a budete s třídní ze začátku stále komunikovat, co a jak se kluk ve škole chová. Pak stejně až podle jeho chování vám a hlavně škole SPC navrhne postup.

Podle toho co píšte, mi připadá, že asistent by nemusel být třeba, ale to fakt nikdo netuší předem...

Jinak každopádně si ještě vyslechnete, jak jsi nedokonalá matka, nějak se obrň, protože u aspergerů to tak prostě je. Nevím co je lepší, jestli říkat že je AS, nebo raději neříkat nic. Nejlépe se prostě naučit tomu čelit. Ty nejlíp víš, co na dítě platí a prostě se nenechat otrávit. Každý ať se podívá na sebe, vysvětlování stejně nepomůže a jen ty sama víš, co ti dovede dítko udělat za peklíčko, to ostatní nepochopí, když to nezažili.

Babičky jsou nejhorší - ale ony za to také nemohou, za jejich mládí to prostě nebylo, a vysvětlovat jim, že opravdu nejde o spratka i když se na první pohled může zdát, je velice složité...

Mě vždy nejvíce vadilo, když se něco semlelo, že všichni viděli jen, to, že je syn v afektu, ale kdo a proč ho do afektu dostal, to už lidi nezajímalo. Byla to vždy strašná bezmoc ale nic s tím nenaděláme. Je jednodušší pro okolí poukázat na aspergera, než si uvědomit, čím vším musí on i jeho blízcí procházet.

Snad jsem tak trochu nastínila svůj pohled a nebude se to někomu jevit nějak nesmyslné...přeji hodně pevné nervy