Tatínek zemřel když jsem byla malá, o mámu jsem se starala když onemocněla a brala jsem to jako samozřejmost, i když jsme neměli spolu dobré vztahy. Vůbec mě nenapadlo, že bych se o ní nepostarala. Když potom zemřela, vzala jsem si do péče i svého bratra, který byl tělesně a mentálně postižený. Bydlení jsem si musela zařídit sama, jediné co jsem měla byl byt po bratrovi, ale státní, takže v podstatě neprodejný. Nakonec se mi ho podařilo vyměnit za jiný, družstevní s doplatkem, který jsem hoooodně dlouho splácela. Dřív jsem si také říkala, že větší byt jednou prodám, koupím si menší a peníze rozdělím mezi děti, aby měly něco do začátku, postupně jsem ale celý nápad přehodnotila a radši si byt nechám dokud budu schopná jej platit. Až se jednou budu stěhovat do menšího, tak peníze které mi zbydou si radši nechám právě na to, abych byla finančně soběstačná a děti mě nemusely dotovat, protože budou mít sami dost výdajů (nejspíš hlavně s hypotékou). A navíc si myslím, že nevydržím pracovat až do důchodového věku a pokud budu muset zůstat doma i před touto věkovou hranicí, tak abych měla nějaké finance pro své živobytí. A v delší budoucnosti pokud by mi finance nestačili nebo bych nebyla soběstačná, doufám že se o mě nějak děti postarají.