Jak už tu padlo, jde o to, co se tou péčí myslí....

Já vím, že bych nezvládla tu každodenní péči o nemohoucího člověka, měla bych nejspíš problémy i s pomáháním při osobní hygieně a takové ty intimnější záležitosti, však to byl hlavní důvod, proč jsem nikdy netoužila stát se ošetřovatelkou, zdravotní sestrou apod.
Když se moje maminka starala o mého táto po mrtvici, měla jsem možnost si to ověřit...prostě to bych nedala....
Moje sestra ani bratr takéž ne.
Naše mamka si dokonce prohlásila, že jakmile nebude soběstačná, jde do domova důchodců nebo pečovateláku apod., protože tohle od nás prostě nechce. Přitom sama se takhle postarala o svou matku (střídali se u ní tři ze sedmi sourozenců, nakonec tedy také dožívala v DD, ale moje maminka, ač to měla nejdál, za ní jezdila nejčastěji, prakticky každý druhý víkend) i o svého manžela (ale také jen do chvíle, než byl trvale upoutaný na lůžko....za ním jezdila každý druhý den). No, možná právě proto odmítala přistoupi na to, abychom něco takového dělali my .
Bohužel se nedožila ani chvíle kdy by se o něčem takovém mohlo začít uvažovat....

Rozhodně bychom ale tu péči pečovatelky (případně DD a pod.) hradili, možná i s nějakým přispěním mých sourozenců....

Co ale beru jako automatické (na rozdíl od mých sourozenců a i sestry manžela), je taková ta všední pomoc, přítomnost, blízkost, pomoc s čímkoliv, co je potřeba....

Ono nejde říct, že kdo pořídí dětem bydlení, tak potom sám nemá peníze pro sebe, zatímco kdo nepřispěl, měl by na to mít....
Moji rodiče vzešli z úplně jiných poměrů než manželovi. Neměli možnost studovat a později ani možnos získat pracovní místa, kde by měli nějaký rozumný plat....Nikdy neměli na to, aby nám něco dávali..
Naopak manželovi rodiče studovali, díky svým schopnostem (ale i možnostem, které neměl každý) dosáhli pracovních pozic, které jim ještě dnes umožňují žít tak, jak žijou...nejen, že jsou schopní se postarat o sebe, své matky (ano jejich maminkám je přes 90, obě žijí a obě se těší velmi dobrému zdraví a nepotřebují víceméně žádnou zvláštní péči) a mohou pomáhat i nám.....

Naše péče o ně tedy spočívá víceméně jen v naší blízkosti a třeba pomoci s odvozem něčeho nebo někoho, protože máme velké auto....Možná banalita, ale vzhledem k tomu, že manželova sestra žije v zahraničí a kromě mailů, pár fotek a jedné až dvou návštěv ročně, kdy kamarádi mají před rodiči přednost, je naše přítomnost důlěžitá a oni už si to uvědomují....potřebují nás, naše děti....udržuje je to aktivní.....A ač by se zdálo, že nás to nic nestojí, není to úplně pravda....právě to vědomí, že naše přítomnost je důležitá, nám brání třeba vycestovat za prací nebo se i jen odstěhovat z dosahu...
I moje rodiče jsme stěhovali do naší blízkosti, protože na dálku jsme jim byli víceméně k ničemu....

Takže ono to nezáleží na tom, kdo komu co dal nebo nedal, není to ani vracení něčeho....je to o povaze lidí, o vztazích......