tak zodpovědně nedokážu říct, jak to jednou bude až přijde tvrdý na tvrdý. Bydlet budeme blízko manželových rodičů, v jejich domě bude (patrně podle všech předpokladů) jejich druhý syn. Od našich budeme ca 20km, takže taky vzdálenost vcelku že by se to dalo. Bydlení mají oboje rodiče vlastní (domy). Což může být prima, protože nebudou mít závratné výdaje za zvyšující se pronájmy, ovšem problém v případě že bude třeba je přestěhovat (nebudou chtít). Nebo třeba budu mít zrovna starosti sama se sebou nebo s manželem nebo prostě čertvíjak to bude, a nebudu už schopná to vše obstarat. Nebo se budem snažit ze všech sil úplně nejlíp jak to půjde a stejně nás to semele (nyní se děje kamarádce, pečuje už přes 5 let o ležící seniory (z rodiny manžela) doma - to je vážně záhul, nejen ta péče samotná ale vůbec ten fakt že se nesmí hnout z domu na víc dní aniž nezajistí spoustu věcí a vůbec všechno rodinné dění se plánuje s ohledem na toto....
Naši oba prohlašují (napůl v legraci a napůl vážně), že by si moc přáli nějakou "pojistku" ve formě tabletky až už nebudou moct zvládat sami, protože pro ně je velmi tíživá představa že budou muset být na někoho odkázáni (mají to tak celý život, pocit vděčnosti je pro ně velmi nepříjemný). Většinou to ale bývá tak, že i ti co vedou nejsiláčtější řeči se pak snaží lpět na životě protože to je lidská přirozenost...