Jaano nebaví nějak zvlášť.
Ale tak si to vezmi, že se to tu řeší dokola dokola dokola, že je Monty neščasná a přitom je báječně spokojená a nad věcí.
Jo asi jsem zlá,.
Ale to máš jako když čteš třea Germinii Lacerteuxeovou, bří Goncourtů, Monty bude vědět, a řikáš si: Proč ta ženská vede ten život takle? No a tohle je (pro mě) jako román naživo a Monty se vystavuje opakovaně a dobrovolně riziku, že jí někdo řekne, co si myslí, že dělá blbě, protože její povzdechy se neustále kolem toho točí: Proč já mám takovou smůlu, co já dělám blbě?
Myslíš že je lepší věřit na smůlu nebo si uvědomit kde dělám chybu?

Když Monty kope do těhotný ženský, co se zrovna dověděla, že její manžel se chystá do bordelu, že je vopravdu malicherná přiblblá žárlivka, tak je to ok?