Jenom by me zajímalo, jestli když mu vysvetliš, co říkat a dělat nemá, jestli mu rekneš, jak to dělat má? Moje dcera třeba brala bráchovi hračky a různě ho nutila ke hrám. Říkání, jak to nedělat, nepomohlo. Pomohlo až když jsem ji vzala za ruku a šli jsme bráchu spolu poprosit o hračku, vyměnili třeba za jinou, poprosili o hru a on, světe div se, spolupracoval. A podobně jsem postupovala i u dětí cizích. Prostě jsme tam třeba spolu šli, když jsem viděla, že se to mamince nebo dítěti nelíbí, představila jsem ji stylem- ahoj, já jsem ... Můžu si prosím půjčit ... Zahrajem si ... A když dítě odmítlo, dceru jsem odvedla, že to holt musíme respektovat. Už ví, tak to neřešíme. Ale pomohlo to víc než zákaz, že takhle ne. Nemáme okolo moc starších dětí, neměla to kde odkoukat. A čekat, že si na to přijde sama, mi přišlo zbytečně dlouhé a mohlo by se to právě různě zvrtnout, jak sama píšeš. Doma si můžete hrát divadlo nebo cvičit scénku.