Ahoj všem, byla jsem pořád tak nějak proti svatbě, nebo mi to bylo spíš jedno, ale čím jsem starší, tím víc mi to vrtá hlavou. Můj chlap totiž svatbu nekompromisně odmítá a mě trápí ani tak ne to, že se nechce ženit, ale spíš způsobm, jakým k té svojí ženící nevoli přistupuje.
Jsme spolu 15 let, máme 3 děti (mají příjmení po něm), máme krásný vztah, řekla bych takřka ideální. Partner je skvelý táta, finančně nás dokáže nadstandartně zabezpečit a má mě rád, ale je to prostě "pařez", neumí moc projevovat city, nenosí kytky a tady ty věci, které každé udělají čas od času radost, prostě si někdy připadám jak chůva nebo uklízečka, nebo inventář, či jak to říct. Nemyslím, že by to dělal schválně, vždycky byl takový - já citlivka, on pravý opak, ne že by nechtěl, ale neumí to, asi nebude jediný. Neměnila bych ho ani za nic, protože bych řekla, že na chlapa je to výjimečně zdařilý exemplář a možná jsem moc náročná já, nevím.
Co se financí týče, tak já mám svůj byt, dům, ve kterém momentálně bydlíme je na hypotéku, je psaný na něj a platí ji on, hypotéka je pojištěná. Má uzavřenou vysokou životní pojistku v můj prospěch, takže kdyby něco (nedejbože), tak bychom se s dětmi pást nemuseli.
No a teď k té svatbě, on prostě jakékoliv moje návrhy rezolutně zamítne, že se mu nechce, a že až to půjde přes internet a blablabla, prostě mu to přijde jako naprosto zbytečné. Fakt nevím, jestli je ta svatba důležitá, plácám se v tom. S ním se o tom nedá vážně mluvit, raději hledá důvody, proč ne, a kdo všechno má děti a nejsou sezdaní a podobné věci. Já se začínám cítit už divně, třeba u doktorů mě oslovují příjmením dětí, co já furt mám komu vysvětlovat, že sice mám 3 děti stejného příjmení, ale já se jmenuju jinak.
Netuším, jak ho přesvědčit, že svatbou se nic pro nás nezmění a když nic jiného, tak já se budu cítit víc jakou součást rodiny. Mám ho jako požádat o ruku, nebo se na to mám vyprdout a žít jako doposud v pohodě? Říkám si, že kdyby se mu něco stalo a byl v nemocnici bez sebe, tak mi o něm ani nepodají informace a budu muset volat jeho rodičům. Jinak já nechci žádnou vekou svatbu, stačí svědci, prstýnky z chir. oceli za pár stovek a to je všecko.
Co radíte? Omlouvám se za román, on to zase není tak velký problém, protože žijeme v pohodě těch 15 let, ale já se přesto cítím kvůli tomu jako na trní.