Máte někdo doma taky něco takovýho? Moje čtyřletá holčička od rána pusu nezavře, pořád se na něco ptá, něco povídá, vyžaduje neustálou pozornost tomu co vypráví. Pokud člověk nedává pozor co přesně povídá, tak ještě víc řve a ječí. Když přestane mluvit, tak si aspoň zpívá. Mám už z toho hlavu jako škopek. Někdy už se na ni utrhnu a zařvu "Už nemluv!". Není to jen můj dojem, mám to potvrzeno z více zdrojů, od učitelů a tak, taky jim z toho jde hlava kolem. Navíc zadrhává, asi jak má strach, že všechno co má na jazyku nepoví, že nebude poslouchána, vnímána. Snažím se jí pozornost věnovat, ale někdy mi už z toho tečou nervy. Je něco jako strýček Pepin v Postřižinách v dětské variantě.Večer už jde třeba spát, ležíme spolu v objetí v posteli a ona se najednou posadí a řekne:"maminko já ti budu něco povídat o jednom chlapečkovi co..."atd.Což je chvíle, kdy se mi divoce rozbuší srdce zoufalstvím. Dá se to nějak zmírnit?