S rodičema je to těžký, vím moc dobře o čem mluvím. Moji rodiče nějak nezvládli postižení naší dcery (12 let), obzvlášť otec, a tak jsme styky omezili na minimum. Zdravého syna jim vozíme občas na pár dní (tam zkousli jeho epilepsii a tak třikrát sláva, o toho zájem mají a hlídají ho). Dost lidí to nechápe, říkají mi, ať je odstřihnu úplně-že mají buď mít zájem o obě vnoučata a nebo nic. To ale neudělám, syn je má rád a rád k nim jezdí, byla by to pro něj rána. Takže já vždycky musím zatnout zuby.Vztahy to pokazilo velmi. Matka je osobnost, která vždy udělá vše to, co po ní otec vyžaduje a ani náhodou se mu nevzepře. Teď např. byli pozvaní na synovy narozeniny, s matkou jsem měla domluvené že upeče dort, pozvala jsem je hodně dopředu, upozornila, že se malý těší atd. Za pár dní zavolala, že otec nechce přijet, tak nepřijedou. Důvod: jsou naštvaní na mého manžela (proč, to tady rozepisovat nebudu ale není to nic, co by udělal on jim, s nimi to nesouvisí, spíš s celkovou naší situací - nedaří se nám finanč., stěhujeme se z domu do bytu apod). Takže prostě se vykašlali na synovy narozky. No, vytočilo mě to naprosto, i když už jsem od nich na podpásovky zvyklá. Všechny krizové situace, které jsme kdy v rodině měli - tak dokázali moji rodiče vždy ještě zhoršit. Když už jsme na dně, tak nás ještě zašlapou do bláta. Samozřejmě dodám, že bráchovy načesané vzorné holčičky hlídají obě, matka mi při tom vykládá, jak pojedou k moři, jak Lucina už všechno umí (půjde do první třídu a údajně by ji mohla přeskočit) , to je hezké, vykládat to mě, která jsem zdeptaná, že syna ničí epilepsie a důsledky léků, které bere...ani nemluvím, má problémy s jemnou motorikou, je nesoustředěný, má brýle se silnými dioptriemi, samozřejmě má odklad, půjde až v sedmi letech do školy. Holt jsme prokletá rodina, problémové děti, problémy finanční, bratr je hvězda, všechno zvládají na jedničku. S těmi už se taky nestýkáme.