Mně od tohohle pomáhá nechat udělat vyšetření, že je to ok.
Ale stalo se mi, že mi devítiměsíční dítě přestalo na chvíli dýchat. Spal sám v pokoji přes den, já jsem seděla vedle u počítače a najednou z pokoje rána jak z děla, pak výkřik a ticho, normálně jsem si myslela, že spadl z postele, tak jsem tam letěla, on ležel na posteli na bříšku, tak jak tam usnul, tak jsem ho zvedla do náručí a jak jsem ho držela pod rukama za hrudníček, tak jsem viděla, že nedýchá a ruce i nohy měl ztrnule u tělíčka, začla jsem mu bušit do zádíček, on se hlasitě nadechl a rozbrečel se. Tiskla jsem ho k sobě a brečela taky. Večer jsem zjistila, že vypadla hlávka zelí, kterou dal manžel mezi okna a on se zřejmě lekl. Pak jsem se o něj bála dobu. Řešila jsem to s doktorkou, jestli by se sám rozdýchl, kdybych byla třeba na záchodě a neslyšela ho, ta tvrdila, že asi jo. Nebyla jsem schopná ho nechat samotného v bytě a jít třeba dolů pro návštěvu, to jsem ho radši oblíkala a tahala s sebou, dlouho mi to trvalo, furt jsem řešila, co kdyby se mu něco stalo. Pak mi psychoterapeutka, kterou jsem vyhledala kvůli něčemu jinému, řekla, že se na to dívám absolutně špatně, že na to mám koukat tak, že jsem ho zachránila! Hodně mi to tehdy pomohlo.