Taky jsem dávala taťkovi vzkaz do kapsy saka. Ale taky jsem mu chtěla položit kytku k rakvi a něměla jsem na pohled na otevřenou rakev.
U prarodičů (ve třinácti, čtrnácti a třiceti) jsem to zvládla, ale popravdě vymazalo mi to vzpomínku na živého člověka, prostě se mi už nevybavuje živá tvář, ale mrtvá. Tohle jsem u táty a poslední babičky nechtěla.

Dali jsme před rakev velkou fotku. U nás ve vesnici to nebývalo běžně zvykem, ale po tátově pohřbu se to ujalo a teď to tam bývá často. Těch, co se "chodí dívat" asi ubývá.

No a dnes si povídám s urnou.