Taky se mi málem rozpadlo manželství, jak už tu někdo psal... Nejvíc to na mě sedalo večer kdy jsem byla naprosto nesnesitelná i sama sobě. Přímo jsem řvala v dětském pokoji zatímco děti uspával taťka v ložnici a utápěla se v lítosti proč zrovna já. Bylo mi jedno že to zažily miliony jiných ženských. Postupně to sláblo, z 90% to přešlo s novým těhotenstvím po pěti měsících, ale pochopila jsem, že pryč to není a nikdy nebude. Zase to na mě sedlo kolem porodu který měl být a nebyl, o Vánocích a následně zas kolem času potratu. Už to tak moc nebolí, jen si říkám co by kdyby... Prostě nemám "jen" 4 děti, ale další tam nahoře.
No a právě jsem zjistila že to stejně není pravda, že to nebolí, protože už zas brečím, i když za mnou žvatlají čtyřměsíční dvojky...