Za sebe ti můžu říct, že jsem adopci odmítala, buď vlastní nebo žádné... No, zkusili jsme několik IUI, pak jsem si vydupala i IVF s ET a KET, ale nic. I přesto, že nám nenašli příčinu, marně se snažíme o vlastní dítě teď už osmý rok. A zlomil mě právě ten KET. Nějak mi došlo, že tohle stojí jen peníze, je to jeden velký obchod a o zjištění příčiny tady až tak nejde, i když proti centru, kde jsem toto podstoupila, nemůžu říct jedno špatné slovo. Tehdy mi nějak něco přecvaklo a došlo mi, že dítě prostě chci! Oba ho chceme a tak jsem to před manželem nadhodila, když se chudák vrátil z odpolední...no, povídali jsme si o tom někdy do 3 hodin ráno a skončili plánováním pískoviště! Druhý den sem nastoupila na socku a už to jelo. Ale teda musím říct, že jsme u téhle místní byli jen jednou, resp. já tam šla prvně sama, dala mi info, pak jsme si to šli vyslechnout s manželem a dostali tu hromadu papírů...vše jsme vyplnili nebo dali vyplnit a s ní jsme se viděli, když se k nám přijela podívat, pak už nee. Tak nechápu, co ta vaše prudí. Dál si nás zvali na kraj. A mě se strašně po psychické stránce ulevilo, nic neřeším, naopak jsem se soustředila sama na sebe, protože vím, že se jednou dočkáme - doufám, že příští rok. Žádost jsme podávali 12/2010, schváleni jsme od 5/2011.