Liško, ale to si nemusíš vyčítat, tvoje rozpolcené pocity jsou úplně přirozené. Úcta ke člověku je jedna věc, a soukromí rodiny je druhá věc. Naprosto se do tebe umím vcítit, měla bych úplně stejné pocity. Pokud je děda nemocný a dobrosrdečný, je to ošemetná situace, protože člověku se pak to soukromí obhajuje hrozně těžko, připadá si zlý a nevděčný. A je pravděpodobné, že by to jako nevděčnost vnímal i sám děda, protože tihle dejme tomu méně komplikovaní lidé obvykle v pojmech jako soukromí moc neuvažují, spíš stylem "co je tvoje, to je moje, jsme jedna rodina". Upřímně řečeno vůbec nevím, jak bych to řešila, ale nějak byste si určité soukromí vymezit měli, dejte s manželem hlavy dohromady a vymyslete, jak dědovi nejlépe říct, že úplně celé dny u vás prostě trávit nemůže, že mu vždycky se vším rádi pomůžete a posloužíte, ale někdy chcete být také sami. Třeba teď v těch extrémních vedrech bych neměla srdce nechat nemocného dědu trpět v paneláku, to ne, ale jinak si domluvte nějaké dny, kdy si prostě udělá jiný program, než pobyt u vás n zahradě. Snad jsou v dosahu jeho bydliště i jiné možnosti, kde posedět s kamarády.