Taky mám takhle ukecanou dcerku. Na podzim jsem objevila dokonalou věc - dlouhodobě se jí snažím vysvětlit, že občas taky potřebujut ticho, potřebuju si chvíli v klidu myslet na svoje věci, hlavně třeba když někam odcházíme z domu, tak potřebuju sbalit věci na cestu (mobil, klíče, kapesníky, průkazku na bus, její hračku atd) a když mi do toho bude neustále kecat a odvádět mi pozornost, tak něco zapomenu a pak nám to bude chybět. Rozumově to malá celkem pobrala, ale nedokázala to vydržet. Tak jsem vymyslela, že když nedokáže chvíli držet pusinku, tak si do ní musí dát špuntík. Nová hra ji nadchla. Stočila jazyk do ruličky/korýtka, maličko povystrčila z pusy a měla děsnou bžundu z toho, že má špuntík. Ticho vydrželo aspoň pár minut. Když jsem pak pár dní na to musela s malou do porodnice, abych před porodem synka sepsala porodopis (na děti nemám žádné hlídání), tak sestra dost znervózněla, jak se přes holčičku nemohla dostat ke slovu... Tak jsem malé vysvětlila, že teď chvíli musí mlčet, že potřebuju něco probrat se setřičkou a nesmí nám skákat do řeči, ať si dá do pusy špuntík, malá povystrčila stočený jazyk, důležitě vykulila oči A MLČELA, nechala nás ten porodopis sepsat. Sestra nejdřív zmateně zírala a pak jí to přišlo hrozně vtipný .