Ahoj, děkuji všem za názory. Průběžně jsem si je četla a ujišťovala se, že nejsem divná a netolerantní, když se mi při představě paralelního vztahu otevíral nůž v kapse. V žádném případě bych v rámci zachování svého duševního zdraví a sebeúcty na nic takového nemohla ze své podstaty přistoupit. Postupně se situace vyvíjí. Velice otevřeně jsme si poslední dny promluvili. A po ujištění, že manžel chce zůstat s náma, má mě i děti rád, cítí se tady doma, jsme začali hledat řešení. Je pravda, že díky všem problémům náš vlastní vztah - jako manželů - dostal šílenou ťafku. Tady je jistá vina i na mě, kdy jsem se k němu nechovala příliš ukázkově. Vím, že mi to říkal, bohužel asi ne dost razantně. Začal tedy tuto nepohodu takto řešit, což je tedy jeho díl viny. Řekla jsem mu, že žádný jeho vztah tolerovat v žádném případě nebudu a že pokud se rozhodl zůstat, musí vztah ukončit. Což tedy doufám v dohledné době udělá, ač se to zatím asi uvnitř jeho jeví jako těžký úkol. Ale vidím na něm, že to udělat chce. Snad to dokáže.
Také si myslím, že to je taková ta fáze zamilovanosti, taková ta euforie, co známe všechny. V tuto dobu to končit bude hodně těžké, ale to mě nijak netrápí, holt v sobě bude muset tu sílu najít. Já jsem taky musela vydolovat sílu to s ním všechno řešit a přenést se přes to šílené zklamání a bezmoc, která mě tento týden jímá. Snad nedostanu další ťofku.
Děkuji za podporu! Hezký víkend.