Já dědictví přijala. Výčitky jsou díky Vašim reakcím menší, ale zůstaly. Cítila bych se svobodněji, kdybych to neudělala. Můj vztah k otci by byl jednoznačný, s klidem bych na něj mohla zapomenout, nic dobrého od něj nepřišlo. Ale cítím to teď tak, že tohle je opravdu první dobrá věc směrem od něj (i když nezamýšlená a nechtěná). A cítím závazek vůči nové ženě, že bych měla být pro ni víc rodina (kvůli nevlastnímu bratrovi, což ona očekává, nepřímo už dříve naznačovala). Je to svazující a vysilující. Malý bratr je celý otec (hlučný, neomalený, vidí jen sebe, navenek odlišný, vyčnívající) a mezi dětmi i současnou učitelkou neoblíbený, na předchozí škole šikanovaný. Je mi ho líto, ale není mi s ním dobře. Stejně jako s otcem. Ještě jednou díky.