"ufnukaná sebelítostivá matka" je samozřejmě nežádoucí ,
nicméně, na druhou stranu, já bych aspoň DNES už jako dospělá ocenila, kdyby NAOPAK moji rodiče někdy přiznali, že to, jak na mě "výchovně působili" a vůbec, jak žili, nebylo vždycky úplně OK a funkční a minimálně mně to hodně zkomplikovalo život (a vzhledem k jejich vážným nemocem, ani oni nebyli úplně happy). Ale ne, oni se drží jako klíště toho, že "vždy se chovali správně" (míněno, nikoli "jak nejlépe uměli", ale "objektivně správně", s čímž teda rozhodně nesouhlasím ).
Tak holt spolu nekomunikujeme, neb já jim "odmítám být vděčná" (a že věru není za co, protože mě psychické a fyzické týrání nezocelilo, ale naopak), což je výsledek toho, že teda "nikdy nefňukali a nepochybovali". Jak Ananto píšeš, každý to máme jinak.

Dneska jsem ráda, že jsem si to díky vám v sobě lépe ujasnila a děkuju všem za příspěvky.