někdy si člověk prostě plánuje, jak bude život s dětmi ideální a pak je všechno jinak. Někdy se narodí třeba dítě výchovně problematické, nebo třeba ani ne až tak problematické, ale jen vychytat ten běžný provoz kolem něj dá zabrat víc, než si člověk původně myslel. Pak třeba ještě přijde sourozenec a pořád je to o tom, že přibývá praní, vaření, organizačních věcí, děti jsou pořád ještě nesamostatné - a o uživání nějak moc nemůže být řeč. Tak léta frčí - najednou je dětství dětí skoro fuč a člověk zjistí, že byl spíš jako veverka v bubnu, jen běhal a na nějaké vychutnávání mateřství ani nedošlo.
Stalo se vám to? Nebo v tom momentálně jedete?