Pokud mne paměť neklame, v Praze je pár odkladišť dětí, občas jsem to řešila tak, že jsem dítě šoupla do hlídacího koutku v OC a šla si vyřídit třeba pracovní schůzku nebo na kafe s kamarádem/kamarádkou.
Představa, že tam sedím a dívám se na to... ne, díky, nechci.
Anantě rozumím v tom, že pro mne je rovněž nepředstavitelné dávat se někde do řeči s někým cizím, s nímž mne spojuje jen skutečnost, že má taky nějaké dítě. Nikdy jsem se nebavila ani s rodiči synových spolužáků z MŠ nebo ZŠ, mám holt na přátele trochu jiná kritéria, ale s "klubem náročného diváka" vůbec nesouvisí.