Lído,
já takhle získala svou druhou nejlepší kamarádku . Potkaly jsme se před školkou, kam už naše děti chodily společně dva roky, ale prostě najednou se potkaly, něco prohodily, vzpomněly si, že jsme chodily spolu i do Sokola na cvičení s dětma....když jsme se pak potakly (bydlely jsme blízko sebe, což jsme ty dva roky netušily), bylo snadné se začít bavit, tu o tom, tu o onom....bez ohledu na nás se z našich holek ve školce za ty dva roky staly nelepší kamarádky...v předškolním věku se do debat vkrádalo téma volby školy (u nás šlo o to, jestli spádovou, nejbližší nebo Montessori), na kteréž téma já jsem schopná konverzovat s kýmkoliv kdykoliv libovolně dlouho....
Pak párkrát společná cesta od školky k autobusu a časem zjištění, jak moc si toho máme co říct....našim holkám je 11, my se dávno odstěhovali, ale kamarádky jsme pořád....a to je ona o 13 let starší, absolutně klidný člověk, se spoustou známých a kamarádů, takže to rozhodně není na úrovni "zbyly na sebe".....
Jo, člověk potká před školkou a školou stovky lidí, ale je málokdo z nich má potenciál stát se kamarádem....já měla obrovské štěstí a i kdybych tam potkala a musela se bavit s tisícovkou "blbců", tak mi to za to stálo....
Někdo kamarády nepotřebuje nebo jich má dost, protože mu "to jde samo", ale já jsem si každé kamarádství dost vydřela, jsem člověk nesympatický, nikdy se se mnou nikdo nezačal bavit sám od sebe, protože bych ho třeba něčím zaujala, takže když nezačnu já a to své místo na slunci si nevybojuju, zůstanu prostě sama....ze základky mi zůstala jedna kamarádka, z gymplu nikdo, z VŠ jeden kamarád, z práce spíš nějací ti lepší známí....pak jedna kamarádka z florbalu a tahle jedna od "školky"....
No a pak několik z rodina.cz........a těch je o mnoho více, s většinou se znám osobně, navštěvujeme se, jedna z nich měla vliv na to, kde teď bydlím....