Pořád přemýšlím, čím to je, že ač mám třetí dítě a nenavštěvuji MC, netrpím ani izolací, ani nudou ani nedostatkem kontaktů s lidmi a dokonce jsem ještě spokojená. Číííííím to asi je?

To znám. Dokud jsem byla na mateřský, žila jsem si spokojený samotářský život, vykecala se na netu, sem tam občas dala sraz s ostatními členy mé oblíbené diskuze - někdy s dětmi, jindy bez dětí, celkově jich nebylo moc, jsem samotář. A byla jsem spokojená, MC neřešila, na pískoviště si nosila viditelně knížku (i když jsem ji kolikrát ani nestihla otevřít), abych dala okolí najevo, že JÁ se tedy zabavím SAMA a družit se nepotřebuji, manželovi jsem po večerech pomáhala s podnikáním, takže i pocit pracovní užitečnosti jsem měla...

...a pak nadešel den, kdy bylo načase začít zase navazovat pracovní kontakty, protože konec výplaty rodičáku se blížil. A já najednou zjistila, že mám docela slušnou sociální fobii. Na to, abych zavolala své bývalé príma nadřízené jsem potřebovala asi týden, kdy jsem několikrát za den stála nad telefonem, v duchu si přehrávala můj budoucí hovor s ní a nedokázala jsem se přinutit sluchátko zvednout a vytočit číslo. Pracuji s lidmi a já byla přesvědčená, že už v životě se do té práce nemůžu vrátit, protože už jenom představa, že komunikuji s cizími lidmi mě hodně děsila. Chtěla jsem to vzdát a zůstat v domácnosti i za tu cenu, že nám budou peníze chybět. A pak jsem si vzpomněla na jednu bývalou kolegyni, která se kdysi vracela do práce po asi šesti letech doma a taky z toho byla vylepaná jak ratlík. A že se postupně zase dala dohromady. Na netových diskuzích jsem zjistila, že tenhle problém má dost žen po mateřský, zvlášť, když jim jedna navazovala na druhou.

Tak jsem zatla zuby a celá rozklepaná se zkusila vrátit mezi lidi. Nebylo to pro mne lehké. Navíc jsem s holkou začala docházet k psycholožce, která usoudila, že holky problémy pramení z izolovanosti naší rodiny a která mi doporučila navázat kontakty s dalšími rodiči, aby i holka měla možnost se sociálně rozvíjet. Pomohlo to, holky problémy ustoupily. Já tím trpím míň, než jsem čekala, zvlášť jsem se naučila ostatní předem informovat o tom, že jsem divná, samotářská a že pokecání nad kafem asi bude méně časté, než jsou zvyklí s ostatními. V práci už jsem si taky zvykla a cizí lidi mi nevadí, i když tedy po návratu domů potřebuji relaxovat a zrušila jsem každodenní courání po netu, protože už ten netový kontakt byl pro mne nadbytečný.

Přijde mi, že jsem na mateřský udělala velkou chybu, když jsem si myslela, že když mám děti, manžela, práci po nocích a internet, tak už nepotřebuji nějaké tlachání, které mě nijak nenaplňuje. Ono asi sice nenaplňuje, ale při udržení alespoň nějakých kontaktů by nejspíš ten přechod z mateřské zpátky do života nebyl tak tvrdý, protože bych reálný kontakt s lidmi měla nacvičený, nemusela bych se ho znova učit.