problém je, že po letech může vztah rozložit právě podstoupená interupce ....zakladatelka zjistí, že jí zaměstnání a jiný věci, na který se tak těšila, moc spokojenosti nepřinášejí, a že život dítěte byl za to velká cena, a může začím manželovi vyčítat, že jí nepodpořil, aby si dítě nechali.
Nebo jí manžel začně přesvědčovat, at si díte nechají, ona pak bude unavená a vyštavená a neuspokojená, co se potřeb seberalizace týče, a taky mu to bude vyčítat.

První rozhodnutí, které by mělo v samém jádru člověka padnout je, že nebudeme vyčítat.
A pak by se člověk měl z dlouhodobé životní perspektivy přemýšlet, u kterého z rozhodnutí je vetší šance, že si ho člověk nevyčte.
Já někdy , když nevím, zkouším se na tu věc podívat očima svého stáří - představuju si, že je mi sedmdesát nebo víc, pracovní život a žada požitků a zážitků už pro mne buď ztratila význam nebo jsou stejně nedostupné, a snažím se vžít do toho ,jak bych nějaké rozhodnutí viděla zpětně. Ideálně očima babky, co už stoná, možná umírá, a bilancuje.