Asi je to o bdělém vybalancovávání už malička, mám pocit, že už to zažívám ted. Anička nechce být sama a křičí kdykoliv ji samotnou nechám a nespí. Snažím se jí poskytnout bezpečí a jsem s ní, ale když musím něco udělat, tak ji nechám křičet, občas za ní jdu, pohladím jí, řeknu ji klidným hlasem, že ted nemůžu být s ní, říkám ji i proč a jdu dodělat co potřebuju. Mám problém s tím že křičí, ale zároven musí postupně pak pochopit, že není mužné viset 24 hodin u nohy.