"ale ona jde dokonce tak daleko, že chce abych si s ní nějak hrála nebo povídala"


Nedávno zde byla diskuse o děsných matkách...jak známo, co odsuzujeme, přesně toho se nám dostane měrou vrchovatou, abychom si vyzkoušeli i opačný pól toho
Moje dcerka byla též typ, s nímž se "nedalo" dělat nic jiného (dalo, ale věčně jsem ji měla na břiše v šátku jako indiánská babička). V kočárku nespala, chtěla "lidi" a "povídat", takže spát/číst si/něco dělat jsem prostě "nemohla". Jako, MOHLA - ale rozhodla jsem se, že všechno počká a vymodlené miminko si prostě UŽIJU, když už jsem ho přivedla na svět. (Podobně když si pořídím psa, tak holt musím počítat i s tím, že ho budu muset pravidelně venčit, i když bude venku hnusně nebo mi nebude dobře - takže si rozvážím, zda si ho pořídím.)

Ananto, nedávno jsi psala, že tvá situace není snadná, a asi nebyla ideální ani před početím/porodem. Maličká to všechno vnímá - a její touha být co nejvíc v bezpečném mámině náručí je zcela logická a pochopitelná. Neupírej jí to, NAOPAK - čím víc lásky a bezpečí jí zpočátku dopřeješ, tím RYCHLEJI bude samostatnější - to mám vyzkoušeno na vlastní dceři, rozhodně není rozmazlená, naopak. A opačně - já byla nechtěné dítě, ponechané "osudu" - a s následky se potýkám dodnes. Moc držím a malinkou za mě prosím .