Hele, my máme jedinou babičku, ta je zdravá, energická, aktivní, je paní svýho času, i když ještě pracuje, má tisíce zájmů, a stejně se do nějakýho pobývání s mýma dětma nijak zvlášť nehrne (teda hodně o tom mluví, to jo, ale skutek utek).

Úplně šíleně nerada jezdí k nám, asi je jí líto těch 25 minut strávených v autě a holt má radši svoje území a svoje zázemí. Ale i když přijedem za ní, tak si vlastně děti hlídáme a obstaráváme furt sami, ona s nima jen tak blbinkuje a mazlíkuje a včas je vrátí. Nějaká hlídací pomoc ve chvíli, kdy to potřebuju, to bohužel. Občas se s vnoučatama vídá, když má chuť a udělá si čas, a i tak je to většinou tak na hodinku a půl, protože pak už má zas něco domluvenýho (pedikúru, seminář osobnostního rozvoje, nějakej babinec atd.).

Jo, štve mě to, protože jsem po třech letech extrémního nevyspání totálně hotová a vážně bych potřebovala trošku si orazit. Kvůli vztahu babičky a dětí mi to ani neva, protože oni ji milujou, i když ji vidí jen jednou za čas. Nenadělám nic, naše máti prostě jede hodně sama na sebe a jiný to nebude. Už jsem se to naučila snášet, ale v prvním šestinedělí (nespala jsem skoro vůbec, kojila jsem krev, jak syn neuměl sát, a trávila jsem celý den tím, že jsem ho řvoucího chovala) jsem to fakt ořvala, protože během toho šestinedělí byla i přes mé prosby o pomoc moje maminka na čtyřech dovolenejch.