Naši generaci odchovaly z poloviny buď jesle nebo babičky a teď naše matky chtějí mít jen svůj život a hlídání je pro ně něco nesmírně zatěžujícího.

Tohle mi přijde všeobecně hrozně nespravedlivé vůči těm babičkám - našim matkám.

Jako by babičky byly makaly a matky si mezitím hověly doma a kroutily palci u nohou.
Jasně, že bývaly HODNĚ hlídací babičky (a nepopiratelně na to měly víc energie, protože byly obvykle podstatně dřív v důchodu). Ale třeba já si pamatuju živě mou sestru - rodičák dvouletý, takže od dvou let odchov v jeslích, máma ráno vstala v pět, vykmitala s batoletem do jeslí, odjela do práce (jaké štěstí, měla až na půl sedmou!), ve tři se hnala zpátky z práce, kolem tři čtvrtě na čtyři v jeslích, na nákup, domů, o to batole bylo nutné se celkem naplno starat, domácnost, vaření... Měla toho dost plné kecky.

Když jsem byla mimino já, byl rodičák půl roku, máma se musela vrátit do práce, já šla do jeslí. Nakonec se ukázalo, že jesle nedám - chytila jsem každou chorobu, která šla kolem - a musela jsem k babičce. K báječné babičce, která ovšem bydlela asi 80 km daleko. Babička tehdy ještě pracovala a brala mě do práce s sebou (byla vychovatelka v dětském domově), pokud měla ranní, jinak mě hlídala teta. Máma s tátou jezdili na víkendy, přijeli v pátek, odjížděli v pondělí autobusem kolem půl páté ráno... Fakt to pro nikoho nebyl žádný med nebo selanka, ale prostě v tu chvíli neměli jinou možnost, provozovali to tak cca rok. A garantuju ti, že si toho moje máma neužila, že se nemusí přes týden starat (babička si ve skutečnosti užila víc, ona byla taková ta typická pečovací starostlivá babička, navíc byla z nejstarší skupiny z 12 sourozenců a vychovatelka v dětském domově, malé děti pro ni byly holou samozřejmostí a nikdy nevypadla ze cviku )