Tak já mohu srovnávat víc ze široka, protože mám čtyři - nejstaršímu je 22 a nejmladšímu 3. Pouze jedno je plánované, ostatní přišly "jen tak". U prvního jsem byla úzkostlivá, vyděšená, unavená a řekla jsem si, že stačí tahle zkušenost. Prostě jsem uznala, že roli matky moc nezvládám a budu se věnovat něčemu jinému než stresovat další děti i sebe. Jenže člověk míní a život si myslí něco jiného. Dala jsem si repete v partnerství, kdy první muž inklinoval k totálnímu workholikovi....a u toho dodnes zůstal. Takže jsem toto uspořádání opustila. Žiju s pohodářem a děti se mohou v příchodu na svět přetrhnout i přesto, že jsme měli jiné plány - děti v nich zahrnuty nebyly. A je to úžasné. S klidným svědomí moho konstatovat, že jsem skvělá matka, mateřství si užívám a postupně jsem odhalovala, co přináší těžkosti a překážky, které nejsou nutné při soužití s dětmi. Třetí dítě jsem měla ve 39, čtvrté ve 42 - jediný kdo byl hysterický byl můj gynekolog
Ale až poté, co zjistil kolik mi je - nejdřív mě prohlédl a shledal vše v pořádku a sdílel moje nadšení. Tak maminko vypíšeme průkazku a při pohledu do karty strnul - ježišmarjá, vy jste stará. Následné měsíce vytáčel pouze sám sebe, kdy nechápal jak je to možné, že jsem u čtvrtého dítěte v tak dokonalém stavu jako prvnička - perfektně "uzavřená", zářící, zdravá. To je sebevědomí, pane doktore......
Když srovnám první a poslední těhotenství a přístup k dítěti, jsem teď mnohem klidnější, pohodovější, dokážu si užít každou chvíli, mám jiné názory na odborníky a jejich tabulky jsou mi šuma fuk. A děti se s příchodem každého dalšího a s mojí uklidňující a pohodovou změnou měnili také. Mohla jsem mít smečku hysterických hyperaktivů, mám doma děti. Nikdy by mě o tom nikdo nepřesvědčil, musela jsem to prožít, abych to uznala. Přiznám se ale, že vědomě bych toho nebyla schopna jít.....
A velkou zásluhu na mém dnešním rozpoložení má i můj současný partner, který je mi partnerem a dětem tátou. Asi to dělá hodně....