nezlobte se na mě, ale já tohleto fakt nechápu - takové ty úvahy "když si prarodiče nevybudují vztah s vnoučaty, tak jejich škoda a ať nepočítají s tím, že se přetrhneme, abychom se o ně na stará kolena starali".

Pak že vztahy nejsou výměnný obchod.

Je mi z toho trochu smutno, protože z toho cítím tu samozřejmost očekávání těch dětí - DEJ, DEJ - třebas ne peníze, ale svou energii a svůj čas, abych JÁ si mohl odpočinout. Jestli TY jsi unavený, to už mě tolik nezajímá.

Když to vezmu podle sebe, tak nepřestávám PB děkovat za svoje pěstouny , protože evidentně spolu máme mnohem lepší vztahy než mnoho pokrevních rodičů s dětmi. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, že se mě ujali, když jsem to nejvíc potřebovala, a strašně moc i za to, že jsou ochotni "babičkovat a dědečkovat" i našim dětem. I kdyby toho nebylo, tak se budu ze všech svých sil snažit postarat se o ně, až to budou potřebovat oni, ale to "babičkování a dědečkování" je pro mě úžasný bonus navíc. A jsem si vědoma toho, že značná část odpovědnosti za to, zda si mezi sebou vytvoří vztah, je i na mně. Takže jsem velmi, velmi vděčná za COKOLI, co v tomto směru nabídnou (třeba návštěva u nich s dortíkem) pohlídání večer, abychom mohli s mužem "na rajz", dvakrát babí hlídala v noci, abychom mohli na ples, ale na to ji fakt nechci zneužívat, vyzvednutí dětí ze školy a školky, když jsem nemocná.

TOHLE VŠECHNO MI PŘIPADÁ JAKO OBROVSKÁ POMOC A JSEM ZA TO OPRAVDU MOC VDĚČNÁ. A je daleko mimo mé představy, že by mě snad vůbec mohlo i napadnout VYČÍTAT, že toho snad není víc , jako se v téhle diskusi dost často objevuje.

Ale já mám o dost jednodušší situaci než většina z vás - je mi od začátku jasné, že na nic z toho, co dostávám (ve smyslu lásky, času a pomoci), nemám AUTOMATICKÝ NÁROK, a tudíž se mi myslím v tomhle směru žije podstatně líp, protože v podstatě všechno, co dostanu, pokládám za vyznamenání a dar, jsem za to vděčná a neužírám se myšlenkami, že toho možná mohlo být víc a lepšího