Se synkem jsem zažívala kolikové peklo. Navíc problémy s kojením přes dva měsíce. A tehdy mi moc pomohla laktační poradkyně, když řekla, jak mě chápe a že jen hodina dětského pláče je pro matku neskutečně vyčerpávající. Pak mě ještě varovala, kdybych měla chuť nějak malému ublížit, ať ho okamžitě položím a raději přestanu stále nosit. Pomyslela jsem si o ní, že asi začíná bláznit. Jenže o pár měsíců řevu dále jsem se fakt přistihla při myšlence použít polštář, aby aspoň na chviličku přestal řvát. Doufám, že mě tu někdo neukamenuje, ale fakt neplakal, nebrečel, řval. Velmi často jsem se také prala s myšlenkou na odchod do lesů, neb by těm mým dvěma chlapům bylo bez takhle příšerné matky lépe. Manžel totiž malého pláč zvládal o moc lépe než já. Asi i tím, že si občas „odpočinul“ v práci. A výsledek? Syna miluji k zbláznění, jen dodnes nemohu slyšet jak brečí. No a aby neodnesl tu mou přespřílišnou lásku sám, máme ještě dcerku. A nikdy jsem si nedovedla představit, že může být něco horšího než miminko řvoucí bolestí, kterému nedokážeš pomoci. A ono může, ještě batole, které v tu chvíli mámu potřebuje taky a rozpůlit se nemůžeš, takže ve výsledku mi tu řvou dvouhlasně. Přesto bude líp, u Vás určitě a u nás snad také.