Mám roční dceru, manžel je v týdnu v práci, odjíždí ráno a přijíždí před sedmou večer. Malá chodí spát kolem půl osmé, osmé. Jsem sama na ni, na našeho psa, na byt, zahradu. Navíc jsem ujetá na úklid, takže se celé dny nezastavím. Není den, abych na malou nezakřičela. Mrzí mě to hned v ten moment, večer si to vyčítám a říkám si, že zítra to zkusím jinak, líp.. A je to prd platný, pořád dokola. Začíná chodit, objevuje svět, muž mi není schopnej zařídit přepážku do kuchyně, z vaření se stávají muka a čekám, kdy ji opařím, sjede mi na zem nůž něbo něco takového. Motá se mi pod nohama, vyndává nádobí ze skříněk, šuplíků.. Pak vařím, všechno honem honem, ona začne kramařit a já pěním. Zařvu. Potřebuju něco dodělat, ona začne brečet, chce pochovat a já místo abych pochovala, zařvu. Nezvládám to. Asi jsem selhala. Samozřejmě, že potom ji chovám, omlouvám se, pusinkuju. Miluje mě, já ji. Ale někdy mám pocit, že je toho na mě tolik, tolik... nikdo mi nepomůže..