Tak prostě naši "jedou" podle zažitých "tradic" - vidím to čím dál víc. Prostě ženská min. 2 děti, k tomu na krku celou domácnost, po skončení mateřské (resp. rodičovské, resp. přílivu peněz od státu ve formě rodičovského příspěvku) hajdy do práce na osm hodin, protože tak to prostě je a tak je to správné přece. Já se teď doma de facto flákám, že jo, protože kluk ve školce, tak si holt mám najít práci (nezájem, že hledám na zkrácený úvazek, abychom to logisticky a časově vše zvládli...prostě normálně na osm a basta - kdo mi bude těch pár měsíců hlídat kluka v nemoci, to nezájem...prostě si vezmi paragraf a basta - ano, na to všichni zaměstnavatelé čekají...anebo si máme pořídit druhé dítě... tak je to přece správné, co na tom, že teď už taťku pomalu nevidíme, on provoz rodiny a baráku taky něco stojí a jeden plat je jen jeden plat... ale to oni nevidí, mají pocit, jak jsem si dobře "sedla do hnízda" a běda, být kverulantem... argument táty - podívej, jak to mamka hezky zvládla při dvou dětech (ano, s pomocí tchánovců semnou tehdy ještě mohla dostudovat, do mých deseti s námi dětmi doma, pak nastoupila na pár let na 6 úvazek, paragrafy nebyl problém a navíc nás hlídala babička v důchodu - doma totiž k ruce děda s babičkou)...ani jsem jí nepomáhal (ano, nepomáhal, to má pravdu). Mamka povídá - to je přeci normální, že ženská se se stará o děti, domácnost a chodí ještě do práce... taky jsem to zvládla bez taťkovy pomoci...jasně. Nechci hodnotit, nechci soudit, o pomoc se neprosím, nechť si každý dělá, co chce, ale tyhle kecy mě fakt vytáčejí. Jasně - nahrává to mému chlapovi...ten by taky rád druhé dítě...ale taky by měl stojedna dalších argumentů pro to, proč chodit domů ještě později...nejsem otrok ani nevolník, navíc ani nijak extra mateřský typ, přestože syna miluji a nevyměnila bych ho, ale to vědomí, že bych zase kmitala jak motorová myš a především sama, bez minuty na sebe, své zájmy a koníčky, tak to teda nedávám. Takže jsem sobec na všech frontách:))