Momentálně je to v mé hlavě téma č. 1 - neustále na to myslím, analyzuji, snažím se bez emocí (někdy marně...viz. mé příspěvky), snažím se být soudná...k otevřenějšímu střetu či konfrontaci již došlo, ale držela jsem se zatím hodně zpátky. Před lety proběhlo cosi podobného a skončilo to naší letitou nekomunikací a to už bych nerada, nestojí to za to. Prvopočátek problému vidím v tom, že jsem poměrně záhy odešla z domu, naučila se být soběstačná, vždycky jsem si nějak poradila, uživila se, byť mnohdy to šlo na dřeň, neprosila jsem se o peníze, o pomoc, narozdíl od jiných sourozenců. Nějak si na to zvykli a asi nepobírají, že zrovna já bych najednou něco mohla chtít. Nikdy jsem nechtěla peníze a nic takového a nechci to ani teď, dokonce ani nežádám víkendové pobyty dítěte u nich, prostě jen tu a tam pohlídat a vyzvednout, když prostě budu v práci, zatím na brigádě a nebudu mít možnost to zastat sama. Je fajn, když se mamka občas jednou za čas nabídne k tomu, že u nich může přespat, abychom mohli do kina...ale tohle mi fakt nepomůže, jakkoliv to zní nevděčně. Uznávám upřímně, že problém mám i já - tím, jak jsem odešla brzy do světa, zvykla jsem si na svůj vlastní příjem, na to, že se vždycky nějak postarám...a to mi teď neskutečně chybí a vadí.