Přidat odpověď
Snažím se jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale jestli jsem dobrá máma fakt nevím. Ve výchově postupuju rozhodně jinak než moji rodiče, kteří všechno řešili křikem a bitím, ve chvilkách, kdy jsem unavená si ale říkám o kolik to měla se mnou má matka jednodušší, protože pro lepačku na mouchy nikdy nešla daleko, dostávala jsem tím opačným koncem. Nevedly se žádné diskuze ani vysvětlování, často jsem slýchala, že budu prostě poslouchat a taky, že když dospělí hovoří, můžu akorát tak šoupat nohama. Protiví se mi to dodnes, jen si na to vzpomenu, takže to rozhodně nepraktikuju. Zároveň se snažím dodržovat pravidla, nastavovat hranice, rozcapené děti, které můžou vše, určitě nemám. Občas je i plácnu, nejsem zastáncem toho, že děti se nesmějí ani plácnout a všechno se jim má trpělivě vysvětlovat neustále dokola. Ale plácnu, nemlátím je, to je ten rozdíl - já jsem byla opravdu bitá, i když to bylo asi ve věku trochu vyšším než jsou momentálně mé děti, ale nehodlám to dělat ani pak. Někdy zakřičím, to když jsem unavená a nezvládám to.
A další věc, co mám na paměti, že nesmím v žádném případě dělat, je při sourozeneckých hádkách říkat staršímu dítěti, že musí být rozumnější, protože je starší a tím pádem mladšímu ve všem ustupovat. Tohle bylo v mém dětství na pár let docela peklo, slýchala jsem to pořád, hlavně tedy od otce a brzy pochopila, že prostě u něj nemám šanci se domoci svých práv. Mladší sestra této pozice samozřejmě využívala, jak je asi pro dítě přirozené. Dnes na to vzpomínáme spolu, že to mívala snazší, už se tomu zasmějeme, ale tehdy mi občas do smíchu nebylo.
A taky nehodlám svým dětem nadávat a vykládat jim, jak jsou neschopné, obě ruce mají levé apod. Vycházím prostě ze svých vzpomínek na dětství a připomínám si takové jednání a výchovné metody svých rodičů, které nechci a nebudu za žádnou cenu na své děti aplikovat.
Předchozí