Karolíno,
měla jsem rizikové těhotenství (dvojčata s podezřením na TTTS, takže jsem směla akorát ležet a doufat) v době, kdy nejstarší byl rok. Když jsme plánovali druhé miminko, nespoléhala jsem na žádné štěstí, jen mi přijde lepší předpokládat, že těhotenství bude OK (když to první bylo také), protože pozitivní myšlení má také na průběh vliv.
Každopádně i nemoct zvedat batolátko se dá snadno vyřešit, prostě nezvedáš, ale sedneš si na zem a chováš na zemi, ono to jde, dítě rychle pochopí....edinou pomoc jsem měla tehdy v manželovi. No a to jsme se stěhovali, takže v době, kdy já ležela na rizikovém a potom po porodu s miminky, tak on pracoval, staral se o malou, chodil nás navštěvovat, dohlížel na zařizování nového bytu, stěhoval, kupoval postýlky.....a víš co? Ani ná to nepřišlo extra náročné, prostě se to dalo, přišlo potom více mnohem náročnějších období.....
Ono spíš záleží na tom, v čem člověk vidí problém a jestli je ochotný problémy řešit nebo se jim radši vyhýbá. Ani jedno není špatně, prostě každý je jiný. ení to tedy sázka na štěstí, ale jiný způsob fungování, jiné potřeby, jiný postoj k životu.....