Mám 3 děti, 8letou postiženou fyzicky i mentálně, ale sociální kontakt jakš takš, takže se domluvíme, pak 3 letou a 1,5 synka. Nejstarší momentálně a asi už napořád potřebuje největší péči, i nejmladší se už nají komplet sám o 3 leté ani nemluvím, ta už zvládá sama všechno, krom zapnutí knoflíku, zavázání tkaniček apod.
Lítám od rána do večera, hlavně teď přes prázdniny, když je mám všechny doma, skoro pořád se na mě věší mladší děti, když cokoliv dělám, mám je na lince oba....nejstarší mi "pomáhá" tak, že otevírá šuplíky a já si beru např, mouku apod. protože je schopná jen sedět na patách, nestojí, nechodí.

Ale jakmile si sednu k nim na zem na koberec, tak je mám na sobě všechny tři. Když cokoliv potřebujou, řeším podle důležitosti. Např. nejmladší potřebuje čůrat, prostřední udělat pití a nejstarší podat hračku...tak napřed čůrání, a ty dvě pak už pořeším co mám blíž. A takhle pořád.

A mladší jsou naučení tak nějak sami od sebe, nejstarší podávají pití ze stolu, když cokoliv mlsají,tak donesou ze stolu i nejstarší, donesou mi automaticky boty, když jdem ven a já nejstarší oblíkám atd.

Oni se děcka naučí, že nemůžou mít všechno hned, že mamka to nemá šanci stihnout a pomůžou si buď navzájem, nebo počkají. A pomazlit se můžou taky postupně. A na procházce já vezu vozík a buď za jednu ruku nejmladšího (zdrhá a za ruku chodit nechce, páč musí jít kam chci já a ne kam on) a nebo jdou mladší spolu.

Tak nevím, jestli jsem vlastně odpověděla na otázku, ale chtěla jsem říct, že si všechno časem sedne a srovná se a děcka se naučí si pomoct a podělit se ( i o mamku).