Jak si tak čtu tuto diskuzi, uvědomila jsem si, jak je to vlastně fajn, že mě maminka měla, až když jí bylo 40. Teď je jí 77, mně 37. Já jsem na vrcholu sil a doslova se těším, až se o ni budu starat...Nějak mi ten můj záměr ale zatím kazí, ta naše bábinka
Je to totiž stále pracující a velmi čupr babička( celý život měla své povolání - svobodné povolání, věnovala se své kariéře, a stále věnuje...) Nedávno si pořídila nové auto ( jezdí po Praze jako drak již od 50.let ), má více pracovních aktivit nežli leckteří třicátníci až šedesátníci. Nikdy nebyla nezaměstnaná, nikdy nebyla bez práce... My jí z legrace říkáme "naše německá pracující důchodkyně"... Jezdí po světě a šťastně si užívá ten svůj sklonek života, a já jí to ze srdce přeju!
Pravda ale je, že kdyby mě měla třeba v 18 letech, a já bych se už coby sama nemocná sedmdesátnice měla starat o téměř devadesátiletou maminku... no nevím, nevím... asi by to rozhodování o péči musela převzít vnoučata. Najednou by byla nucena řešit, jak se postarat rovnou o dvě generace staříčků...
Takže moje maminka ví, že JÁ SE O NI POSTARÁM, ví, že to bude v příštích letech vzhledem k jejímu věku již velmi aktuální téma... A asi je ráda, že má za dceru mě ( aspoň mi to stále říká...
) Myslím, že mě dobře vychovala, vedla mě k tomu, že se má člověk o své blízké postarat. I ona se do posledních sil starala o svoji maminku ( také ji měla později, v 35 letech ).