Nevím přesně kdy (cca tak po 20-24ti), nevím proč (asi stárnu a zkušenostmi vím jak co bolí aniž bych to zkusila), ale rozhodně už nedělám spoustu věcí jako dřív. Houpačky a trampolíny fakt ne, je mi ouvej jak se tu píše už jen od pohledu. Rychlá jízda se zatáčkami to samé. Jako holka jsem jezdila na koni, tenkrát jsem vylezla na cokoli co mělo aspoň tři nohy a dalo se tomu říkat kůň , drandili jsme kde nás napadlo jak nás napadlo, kopcem, lesem, tryskem, helmu jsem měla jen jako doplňek. Dneska taky ráda jezdím, ale - musím vědět, že to zvíře není magor a plašan (zvládnu dost, ale nelezu programově do průseru), jezdím ve vestě a v pořádné helmě, když je namrzlo nebo tvrdo nebo bahno nebo vedro, koně max. šetřím a jedu na pohodu a abychom se ve zdraví oba dostali zase zpátky do stáje, snažím se předvídat procházející pejskaře, houbaře apod. a úsek který si chci procválat si nejdřív projdu krokem abych věděla co tam je.
Jako dítě jsem třeba milovala dělat ze žvýkačky bubliny, tuhle po mě moje děti chtěly ukázat jak se to dělá, a já tu rádobyovocnou navoněnou "plastelínu" prostě nebyla ochotná dát do pusy, natož si nechat bublinu rozplesknout po obličeji - ještě že tam byla kamarádka co jí to nevadí, děti pištěly radostí a zábava jim vydržela na hodinu. Taky jako dítě jsem milovala vodní radovánky - všelijaké padání, skákání, potápění - výšky hloubky nic mi nevadilo. Dneska bych dala hlavu pod vodu jen kdybych musela lovit své topící se dítě, jinak asi ne (dětem tvrdím, že se nepotápím kvůli dioptrickým brýlím, ale fakt nemám chuť do té bazénové "polévky" strkat obličej), dřív pro mě byla jakákoli voda ok (řeka, rybník), dneska tak max. na lodičce a smočím se jen v křišťálově průhledné vodě.... Jsem asi nějak zfajnověla nebo co :-D