Možná to je čistě vykecávací téma, ale nedá mi to... pořád nás to se sestrou trápí, nicméně nevíme, co s tím. Zkusím to vzít ve zkratce - nemáme dobré vztahy s matkou. Důvod je celkem prostý, nikdy nám nerozuměla, nehledala si k nám cestu, upřednostňovala své partnery před námi, neustále nám předhazuje, že jsme špatné dcery, protože neděláme to, co chce ona a to, co dělají "normální lidé". Sestra má dva psy (špatně), já nemám vzorně uklizený byt (a ona si tam nemůže ani pozvat kamarádku, protože by se musela stydět), obě kouříme a žijeme divný život. Nemůže se s námi chlubit a neděláme jí radost.
Dnes jsem se opět pokusila na základě e-mailové komunikace vysvětlit jí, že cílem rodiče nemá být to, aby se dětmi chlubil, ale aby byly jeho děti spokojené. Začalo to mou poznámkou na FB, že jsem si nalila polívku do klávesnice. Napsala mi, že "normální lidé jedí u stolu" a "můžeš se s tím chlubit i na facebooku, ale bohužel, jestli si myslíš, že tě někdo bude za to chválit nebo si myslet, že jsi úchvatná a milovat tě, tak to asi ne". A opět kolotoč výčitek a naprosté ignorace sděleného z mé strany. Ví, že dost špatně prožívám rozchod, ale jediné, co ji zajímá je, abych u bývalého přítele nenechala dvě blbý deky, který nemají žádnou cenu. Cokoli se jí snažím já nebo sestra vysvětlit, na všechno má stejnou odpověď - nemáte mne rády, nic pro mne neuděláte, musím se za vás stydět, jste nenormální. Když s ní chceme trávit čas, do 24 hodin (spíš dřív) začne vyčítat, plakat, pomalu i proto, že zvedneme telefon a tudíž se jí dostatečně "nevěnujeme".
To, že nikdy nebudeme mít chápající, milující mámu jsme už tak nějak pochopily, ale je nám jí líto, protože jednou bude stará a dělá všechno pro to, aby zůstala sama. Nemá vztah ani k jedinému vnoučeti, protože je taky "divný" a "nenormální". Nevíme co s tím - máme zkusit nějakou rodinnou terapii? Psychologa? Když nedá na to, co říkáme my, vzala by to od "odborníka"? Autority vždycky ctila, ale bojím se, že je už tak mimo realitu, že ani to by nepomohlo. Žije v nějaké alternativní realitě, kde dospělé děti poslouchají své rodiče na slovo a jejich jedinou starostí je, jak jim udělat radost.
Kdyby mi jí nebylo líto, tak to pustím dávno z hlavy... jenže já vím, že není zlá, ale jen nezralá, zacyklená v nějakých nesmyslných představách. Dá se s tím ještě něco dělat nebo to bude čím dál tím horší, jak bude starší?
Díky za všechny poznámky, i off topic.