Mamí, tatí, maminko, tatínku .. děti jsou ještě docela malé 5 a 7, měli jsme období, kdy mi říkali jménem, nevadilo mi to. Vadilo to pouze tchýni. Nikdy jsem si nyvnucovala, aby oslovení jménem přestali používat, tak nějak to samo vyprchalo v průběhu školky.
Někdo psal o hranicích, pevném místě, kam se děti budou moct vracet. Já si nemyslím, že oslovování jménem ty hranice popírá. Ty děti snad vždy budou vědět, že jsem máma a manžel táta.
Já rodiče nemám, tudíž neoslovuji, tchýni tykám, ale oslovování se vyhýbám, ona mě oslovuje tou pro mě nejhorší podobou mého jména. A manžel jí taky neoslovuje nijak. Takže vztah mezi rodiči a dětmi rozhodně nesouvisí s oslovováním.