Lído,
ono v podstatě by třeba ani tak nešlo o tu logopedickou stránku věci. Ale vezmi si, že dítě se učí svoji mateřštinu tak, že nejdřív minimálně rok, rok a půl JENOM poslouchá. Poslouchá třeba deset hodin denně autentický slovní projev svých rodičů, dalších příbuzných, celého okolí. Nevnímá jen to, jak na něj rodiče ňunají s hrkátkama, vnímá i to, jak interagují navzájem. Pak je taky dlooouhá perioda, kdy začíná mluvit. Od ročňáka nikdo neočekává, že začne hned mluvit správně a ve větách. Po mlčení následují měsíce i roky "bafíků, čičinek a klásných zvížátek", zkrátka i ten samotný začátek vlastního slovního projevu je velmi pozvolný (a stále platí, že dítě pořád poslouchá).
Takže dítě, které teprv začalo slušně mluvit svojí mateřštinou, má za sebou TISÍCE HODIN - stovky dnů, kdy poslouchalo rytmus a melodii toho jazyka, učilo se chápat jeho souvislosti, bylo svědkem toho jazyka v celé jeho šíři a v mnoha vrstvách komunikace (rodič - já, rodič - druhý rodič, rodič - cizí člověk, cizí lidé navzájem).

Ukažte mi kroužek, kde je dítě tomu jazyku vystaveno v takové míře a kde třeba první rok - dva nemusí vůbec promluvit a může jen nasávat ten jazyk.