Monty,
právě prožívám definitivní rozchod se svojí matkou. Je hodně podobná té vaší, ale ještě silnější kalibr. Poštvala si za celý život proti sobě celou svojí rodinu a i nás, děti. Bratr s ní nekomunikuje již léta, já se snažila kvůli synovi (5 let), ale i to už nefunguje. Je rok od roku horší a nedá se s ní vyjít. Vidí to všichni, jen né ona. Naposledy jsem měla "telecí nápad" pozvat si jí na týden k nám domů, aby byla se synem a užila si pohodu. Nemusela nic, jen se věnovat synovi (což sama chtěla). Bohužel to dopadlo katastrofálně, zrušila synovi stavebko a řekla mi, že nemá dceru a ukončila všechny vztahy a to jen proto, že jsem jí řekla, co si přeji a co ne ve vztahu k synovi. Vytočila se tak, že jsem myslela, že jí klepne. A to vše v klidu a pohodě z mé strany. Bohužel to není poprvé, trvá to už léta, ona nebyla dobrá matka ani během našeho dětství, brácha s ní kvůli tomu kontakt neudržuje vůbec. Není rodinný typ a x let už žije sama a je neuvěřitelnej sobec, který si myslí, že já jí jako dcera musím ve všem poslechnout a ona je ta nejlepší. Nemá v sobě ani špetku sebereflexe. Bohužel jsem se nechala vyprovokovat a řekla jí od plic taky své, což mě dost psychicky rozhodilo, ale to už vážně nešlo. V 35 letech si nenechám vše líbit a navíc co se týká syna. Takže jsme se rozešli ve zlém a asi už definitivně. Na jednu stranu mě to mrzí a na druhou se mi hrozně ulevilo. Vím, že je to divný. Naštěstí s tátou a jeho přítelkyní mám super vztah a našla jsem v ní "druhou" mámu.
Monty, přeji pervné nervy!