NE. měsíc před narozením prvního dítěte začal manžel podnikat a následující 3 roky byl většinou pryč od 6,30 do 21-23h, takže ho skoro neviděl, byla jsem na všechno sama, nikoho jsem kolem zpočátku neznala a naprosto jsem z toho šílela. do toho děťátko se ukázalo být lehce nestandardní a dost těžce zvladatelné, jsem z něj na nervy dodnes. druhé dítě bylo v pohodě, ale se dvěma jsem už nestíhala vůbec nic. a to jsem si myslela, jaká budu dobrá trpělivá laskavá hodná vynalézavá kreativní optimisticky naladěná maminka, prdlajs.
z manžela se od počátečních plánů, jak se časem na rodičáku vystřídáme, vyklubal klasický macho blbeček a hlody nebo náznaky typu, že doma nic nedělám, jen on má veledůležitou práci, byly skoro na denním pořádku. teď má sice pracovní dobu už lepší, ale dětem se stejně nevěnuje, pouze z donucení.
co jsem za tu dobu zvládla - udržet si angličtinu (ostatní jazyky moc ne), naučit se upravovat fotky ve Photoshopu, zlepšit si řidičské schopnosti, méně se bojím jezdit autem.
takže ne, podle mých představ to rozhodně nebylo. nevím, jestli to bylo nerealistickými představami, nebo tím, že jsme to nezvládli.