Mám se ráda, a jsem nafoukaný sobec.
Neskáču, jak ostatní pískají, stokrát si rozmyslím, jestli mi daný člověk stojí za to, abych se jím vůbec zabývala, nebo do něho vrazila energii a čas. Ale jak se jednou rozhodnu, že za to stojí, jsem ochotná za něho strkat ruku do ohně. Ovšem výběrem projde málokdo, jsem dost kritická k okolí, protože pro většinu lidí si připadám prostě moc dobrá.
Nejradši bych byla, kdyby se mi přizpůsobil svět, protože já su boží, já mám ten správnej náhled, já dělám věci dobře. Ovšem na druhé straně nekritizuju ostatní, ani nesoudím, protože to chce moc energie, kterou nebudu plýtvat.
Přiznám to, je to extrém. Ale už s tím nejde nic dělat