Souhlasim :) A musim rict, ze po vsech tech reakcich na muj ,,dotaz" jsem si opravdu uvedomila, ze jsem to trochu prehnala. Ja moc dobre vim, jak mam uzasneho chlapa, se kterym uz bych nejradsi stravila zbytek zivota. Nevim, proc predtim ten zvlastni pocit. Mozna je v tom trosku sobectví, ze ho chci jen pro sebe a takove veci at resi jen se mnou. Ale ted si uvedomuji, ze to proste nejde, kdyz spolu maji takovy vztah, tak at ho maji a ja do nej absolutne zasahovat nebudu. Vlastne bych mela byt spis rada, ze ma o segru starosti a zajem. Nejak si na to vsechno postupne zvykam a bojuju s tim, tak snad to pujde :) Zatim to ale nepovazuju za nejaky problem, ktery bych si sama nedokazala vyresit, takze psychologa odmitam (i kdyz v dnesni dobe k nemu dochazi opravdu kazdy druhy clovek a neni na tom nic spatneho). Uvidim postupem casu. Ted si ale myslim, ze jsem pochopila podstatu veci a staci jen se s tim trosku srovnat :)